Veřejným míněním v současnosti hýbe slovo inkluze. Mluví o něm nejenom lidé, kteří se pohybují ve školství, ale i lidé mimo něj. Dotkne se totiž spousty lidí. Cílem je dostat maximum dětí do normálních škol. Umožnit do nich přístup i dětem, které by se do nich jinak těžko dostávaly, protože mají nějaké omezení obvykle ve formě postižení. Jaké to má výhody a nevýhody?
Na asistenty nejsou peníze
Na první pohled tento záměr vypadá bohulibě. Nebudou už potřeba žádné speciální školy, v nichž by se zohledňovaly potřeby určité skupiny dětí. Všichni budou mít stejný přístup ke vzdělání, stejné podmínky a o to by mělo jít především, že? Jenže situace není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Začlenění tělesně postižených dětí do normálních škol vyžaduje určité úpravy, například bezbariérové přístupy pro vozíčkáře, ale i zvýšenou pozornost učitelů. Nemluvě o dětech s lehkým mentálním postižením. Pomáhat s učením i s tím, jak se začlenit do kolektivu jim mají asistenti. Jenže kde na ně vzít peníze? Jedná se o nemalé náklady, na které školy a ministerstvo školství nemají peníze a ministerstvo financí jim je nejspíš nedá.
Jde o kompromis špatný pro všechny
Ve veřejnosti vzniká odpor. Mnoho lidí, si myslí, že postižené děti budou pomalejší ve výuce a zdržovat tak ostatní nadanější děti. Ty se pak budou nudit a následně zlobit. Naopak postižené děti budou normálnímu tempu výuky stěží stačit. Vzniklý kompromis tak bude špatný pro všechny. Proto se zvedla vlna, která se snaží vytvořit přechodné období, v němž by došlo k zavádění inkluze. I ministryně školství mluví o tomto dvouletém přechodném období. V něm by se třeba mohla vytvořit pravidla týkající se asistentů pro žáky, jejich financování, kompetencí atd. Zkrátka připravit se na to, co přijde.
I děti se musí učit toleranci
Pravdou je to, že na některých školách už funguje inkluze celkem bez problémů. Vedle normálních dětí jsou tam i děti postižené a nevznikají problémy. Třeba až 50 % sluchově postižených dětí navštěvuje běžné školy, u zrakově postižených dětí je to až 75 %. Vyžaduje to ale velkou spolupráci všech zúčastněných, tedy školy, učitelů, žáků, rodičů. To se ne vždy povede zajistit. Proto argument odpůrců inkluze o nepřipravenosti škol je pochopitelný. Ne všude se podaří rychle vytvořit podmínky pro integraci postižených žáků. Z těchto důvodů má přechodné období určitý smysl. Na situaci je ostatně třeba připravit i žáky. Vysvětlit jim, že budou mít mezi sebou i takové děti a zabránit tomu, aby se jim posmívaly a vyčleňovaly je ze svého kolektivu. Učit je toleranci, což také vyžaduje čas a prostor.
Postižené děti se musí vyrovnat s reálným životem
Zastánci inkluze mluví o tom, že hrozí i ztráta finanční podpory ze strany EU, pokud se inkluze nepodaří zavést podle harmonogramu. Jaké přínosy má inkluze? Pro postižené je důležitá, protože je naučí žít v reálném prostředí, mezi zdravými vrstevníky. A v takovém prostředí se budou pohybovat po celý život. Z tohoto pohledu je speciální škola trochu chybou, protože vytváří jakési ghetto. V běžném životě na ně nebude nikdo brát ohled, budou se muset poprat nejenom se svým handicapem, ale i s reakcemi okolí. Čím dříve se to dokážou naučit, aby netrpěly posměchem, tím lépe. Proto inkluze ano, ale musí probíhat postupně, školy na ni musí být připraveny.
Zdroj obrázku:https://pixabay.com/cs/chlapec-d%C4%9Bti-barevn%C3%A9-1296461/