Online výuka je obtížná. Především ve chvíli, když musí zúčastnění povinně používat kameru. I proto se ve školství rozhořel spor o kamery.

Školství aktuálně zažívá jeden pikantní problém, který by se dal nazvat spor o kamery. Ani jedna strana není spokojená s výsledkem, což v některých školách vedlo k plošnému nařízení. O co se jedná?

Kamera příkazem od školy

Sporem o kamery by se dala nazvat aktuální situace, během které někteří učitelé požadují po žácích, aby měli zapnuté kamery. Ti ale videokonference ignorují a účastní se jich pouze se zapnutým zvukem. Obě strany zřejmě nikdy nedojdou ke smíru. Zvlášť poté, co se některé školy rozhodly sáhnout po plošných nařízeních. Ty nutí žáky i učitele k tomu, aby měli během vyučování zapnuté kamery.

Aby vůbec něco takového bylo možné, rozhodly se některé školy pro pronájem videokonference. Některým žákům propůjčili techniku, která je k tomu potřebná. Část učitelů tento tah chválí. Tvrdí, že vyučování je především o vytváření vztahů. A vztah se přes černou obrazovku rozhodně budovat nedá. Nutit ovšem jednu nebo druhou stranu k tomuto kroku však není příliš rozumný tah. A to především z psychologického hlediska.

Je kamera nutná?

Online porada a vyučování je už samo o sobě stresující. Přece jen se jedná o něco nepřirozeného, na co si žáci museli v posledních měsících bezpodmínečně zvyknout. Kamera a její kontinuální záběr na obličej přitom může napáchat více škody než užitku. Pamatujete si na zkoušení před tabulí? To byly chvíle, kdy i ten největší tvrďák změkl a následoval instrukce učitele. Něco takového se děje i v případě, že jsou studenti nuceni zapnout kameru.

Videokonference přitom tento problém ještě umocňují. Mohou za to především záběry na obličej, ale také absence neverbální komunikace nebo nový trend trefně nazvaný jako kontinuální částečná pozornost. To znamená, že se žáci nesoustředí na jeden objekt nebo výklad, ale na více obličejů zároveň. To vede k zhoršení paměti a pozornosti.